Ve středověku tito koně přešli do rukou Turkmenů, kteří drželi plemeno v čistotě, a to z prozaického důvodu - žádný zlepšovatel, který by kvality těchto koní mohl vylepšit, neexistoval. Současný název Achal Teke je relativně novodobý a začal se používat až po připojení Turkmenistánu k carskému Rusku v roce 1881 - pochází z názvu turkmenské oázy Achal, kde nejlepší koně choval kmen Teke. V té době málokterý majitel vlastnil více než jednoho koně, odchov v pouštní zemi se nesmírně prodražoval - o tom vypovídá i staré turkmenské přísloví: "Než člověk odchová koně, stane se hubeným psem."  Péči o koně byla věnovaná velká pozornost, však na koni závisel život i obživa majitele. Koně byli tradičně krmeni vojtěškou, ječmenem a skopovým lojem, byli dekováni, aby byli přes den chráněni přes palčivým sluncem a v noci před chladem.

V carském Rusku tito koně proslavení svojí rychlostí, silou a krásou, figurovali pod jménem argamaci - vlastnit argamaka bylo snem každého šlechtice a byl vyhledávaným zlepšovatelem v hřebčínech - v první polovině 18.století tvořili argamaci téměř třetinu veškeré populace v carských hřebčínech. 

Po připojení Turkmenistánu k Rusku bylo mnoho koní prodáno do Íránu a Afghánistánu, část odešla za hranice i se svými majiteli. Alamany (loupežné výpravy), které do té doby tvořily značnou část obživy Turkmenů, byly carem zakázány a držení koní bylo ekonomicky neúnosné - kvalita i počet koní se snižovaly, než zasáhla Prozřetelnost v podobě guvernéra oblasti, generála Kuropatkina. Ten založil Zakaspijský hřebčinec, později hřebčín, jako vedoucí chovu zaměstnal kozáka V.Mazana a začala se psát novodobá historie plemene. Do hřebčince byli zakoupeni nejlepší koně své doby, včetně "praotce" achaltekinců2a Boinou (k němu dnes v přímé paternitní linii směřuje 70% veškeré populace), byly pravidelně organizovány dostihy, plemenné výstavy, koně byli představeni na velkých výstavách v Kijevě, Pjatigorsku a v Paříži, kde vzbudili značnou pozornost. Zvedl se obrovský zájem ze strany evropských specialistů, do Trakén putoval hřebec Džejran (hrabě von Ettingen chtěl zakoupit celou kolekci koní přestavenou v Kijevě, ale ne všichni byli na prodej), poptávka vzrostla, ale pak zasáhla 1.světová válka, revoluce, 2.světová válka a následně éra, která koním v komunistické zemi vůbec nepřála. V době, kdy mnoho achaltekinců končilo na jatkách, se zjevila Absentova hvězda - jeho vítězství na OH v Římě, následovaná o další čtyři roky později 3.místem a ještě jednou místem čtvrtým, přitáhla k plemeni přeci jen pozornost a uchránila jej před totální katastrofou. I přesto bylo na začátku 70.let 20.století naživu necelých 500 plemenných zvířat. Organizace chovu a vedení knih byly svěřeny VNIIKu (Všeruský vědecký institut pro chov koní).