Ašchabad-Moskva 1935

Legendární pochod z Ašchabadu do Moskvy, kdy achaltekinští a jomutší koně překonali 4300 km za 84 dnů, započal 30. 5. 1935 v Ašchabadu a skončil 22. 8. 1935 v Moskvě.

Cesta vedla z Ašchabadu přes Erbent, Kunja Urgenč – Kungrad – Aktjubinsk – Orenburg – Kujbyšev – Penzu – Rjazaň a skončila v Moskvě na Rudém náměstí. Na cestu se vydalo celkem 28 turkmenských jezdů, 17 na achaltekincích a 11 na jomutech.

Koně absolvovali vskutku různorodý terén – poušť, polopoušť, hory, step, lesy. V sedlech nebyli žádní profesionální sportovci či kavaleristi, ve většině případů se jednalo o zaměstnance tehdejších kolchozů. Nejmladším byl 19letý Kurban Ovez Geldy, nejstarším 55letý Gabyš Mamyš, nejzkušenějším pak Nepes Karachan, který více než dvacet pět let dělal průvodce přes poušť Kara Kum.

Zajímavostí je, že plnokrevní achaltekinci a jomuti se s náročností pochodu dokázali srovnat výrazně lépe, než podíloví achaltekinci (anglo-tekinci). Ve výborné kondici dorazili do cíle plnokrevní achaltekinci Arab (sám později úspěšný ve sportu, otec Olympijského vítěze Absenta), Dorkuš, Alsakar, Titanik a Al-Kuš, výrazně hůře na tom byli anglotekinští Dor-Depel a Burnok.

O tom, že láska je nejmocnější silou ve vesmíru svědčí příběh dvou účastníků pochodu, bělouše Ak Sakal a klisny Kyr Baital – ani úskalí těžké cesty jim nezabránilo v početí hřebečka 518 Moskvy, později úspěšného na dráze a jediného pokračovatele linie Ak Sakal.

Přehled účastníků z řad achaltekinských koní (tak jak se mi podařilo dohledat v plemenných knihách a literatuře):

1/1

Plnokrevní achaltekinští hřebci:

26 Arab (Ag-Išan-achaltekinská klisna), bělouš, nar. 1930, později velmi úspěšný ve sportu (vytvořil tehdejší národní rekord ve skoku mohutnosti, překonal 2.19m), zakladatel vlastní linie, otec olympijského vítěze v drezuře Absenta

13 Ak Sakal (Ak Sakal-Iljas), bělouš, nar. 1930, zakladatel vlastní linie, otec na dráze úspěšného 518 Moskva

240 Titanik (244 Toporbai-Angin), ryzák, nar. 1930

19 Al-Kuš (achalteke – achalteke), ryzák, nar. 1930

89 Dordža (Ag-Išan-Bek Chan), hnědák, nar. 1931

138 Keppan (Šifer-Kizyl Sabat), ryzák, nar. 1927

Dále plnokrevní achaltekinští hřebci Sakar Kišik, Dorkuš, Alsakar, Kir Burnak, At Čadar, Kir Deli

Plnokrevné achaltekinské klisny:

Moskva (Bek Nazar Dor-Nijaz Muchomed), hnědka, nar. 1929

279 Kyr Bajtal (Ag Išan-achalteke), bělka, nar. 1929

Anglo-tekinci:

015 Dor-Depel (A1/1 Blondelli-35 Anna Durdy), hnědák, nar. 1929

012 Burnok (A1/1 L´Ermitage-matka po Bek Nazar Dor), hnědák, nar. 1930

041 Serdar (A1/1 L´Ermitage-35 Anna Durdy), bělouš, nar. 1930

Z deníku:

2. června: Na cestě do Erbentu. Dnes jsme ujeli pouze 18 km. Prohlídka koní ukázala, že si dobře zvykají na režim pochodu. Dále plánujeme jet 60km, v bezvodé části až 120km za den.

4. června: Na cestě do Darvazy. Vyjeli jsme brzy ráno. Je velké horko, 60 stupňů. Není dostatek krmiva pro koně. Voda je velmi špatné kvality. Snažili jsme se čerpat ze zasypaných studní (pozůstatek občanské války), některé z nich byly zasypány těly mrtvých zvířat. Koně odmítají tuto vodu pít.

7. června: Brzy ráno jsme se vydali na cestu, ujeli jsme celkem 40 km. Horko nenechá odpočinout ani koně, ani nás. Nemáme čerstvou vodu, doufejme, že co nejdříve dorazíme do nějaké osady. Byla písečná bouře, nebylo vidět, těžko se dýchalo. Slezli jsme z koní a vedli je, koně odmítali jít hlubokým navátým pískem.

8. června: dnes jsme dorazili do Darvazy. Místní nás velmi mile přivítali. Voda je zde ovšem špatná, dobývá se zde síra a voda má slanou příchuť. Koně jí odmítají pít. Nezbývá, než jim jí nalít přes nozdry. Je hrozné vidět koně takto trpět, ale jinou možnost jsme neměli.

29.června: pochod teď probíhal prakticky pět dní bez odpočinku, každodenní překonané vzdálenosti se pohybovaly okolo 100 km. Byl to nepochybně risk vůči koním, ale ti nás naprosto překvapili, jak rychle se dokázali zregenerovat. Všichni tuto náročnou etapu zvládli v pořádku, jediný zdravotní problém byl zaznamenán u Kir Burnaka, který lehce nastydl.

6. července: jsme tři dny od Aktubinsku. Teď už by se nám mělo jít lépe, i když pro koně bude těžší se aklimatizovat na vlhké podnebí a silné deště. Ale od teď už nehrozí nedostatek vody.

20. července: dnes jsme dorazili do Buzuluku. Začal silný déšť, koně jsou promočeni až na kost. Ve městě nejsou žádné stáje, nezbývá tedy, než nechat koně na dešti.

8. srpna: u dvou koní se objevila teplota, v souvislosti s kolikou. Koně mají problém se změnou krmení. Rozhodli jsme se dát jim dnes odpočinek. Veterinář celou noc nezamhouřil oka a hlídal zdravotní stav obou koní.

17. srpna: Vstali jsme brzy ráno, prohlédli koně – všichni jsou ve výborném stavu. Do Moskvy je to coby kamenem dohodil. Zbývá už jen 180 km.

22. srpna: Brzy ráno jsme vyrazili směrem na Ljuberec. Zde nás uvítala švadrona kavaleristů a pět set cyklistů s vlajkami a transparenty. Také nás až do Moskvy doprovázela vojenská letka. Na kraji Moskvy proběhl krátký mítink a pak už jsme pokračovali na Rudé náměstí, kde jsme u zdí Kremlu položili květiny. Všechny ulice Moskvy jsou vyzdobeny plakáty a letáky v ruštině a turkmenštině, dále zelení a květinami. Přivítalo nás snad celé město, každý chtěl naše koně vidět.