Farm Achalteke Tukleky
Achaltekinci ve vysokohorských podmínkách
Po vytrvalostní jízdě Taškent-Aravan přes průsmyk Kamčik (2268 n.m.) v roce 1991, pokračovali jezdci v další přípravě, která vyvrcholila v srpnu 1992 jízdou z Taškentu do horské oblasti Čatkalské rezervace s výstupy na různé vrcholy, včetně hory Čimgan (3309 n.m.).
Cílem bylo otestovat fyziologické schopnosti achaltekinců ve vysokohorských podmínkách. Všichni koně byli pod veterinární dohledem a po každé zátěži byly měřeny klinické parametry (tep, dech, teplota).
Experimentu se zúčastnili následující plnokrevní achaltekinští hřebci:
1. Appak, vraník, *1989 (Posman-Acholla), linie Peren
2. Sokol, plavák, *1987 (Sumbar-Fardanzi), linie El
3. Melesur, tm. plavák, *1987 (Sovchoz 2-Sacharnaja), linie El-Sovchoz 2
4. Taran, hnědák, *1987 (Telekuš 2-Kelkuš), linie Melekuš
5. Arab, hnědák, *1987 (Pudok-Ajbelek), linie Peren
Velký Čimgan
Přesun z Taškentu do základního tábora proběhl ve dvou dnech. První den koně absolvovali 45 km ve dvou etapách (25 km + 20 km), druhý den 46 km (36 km + 10 km). Během prvního dne okulhal Arab a byl vrácen domů a stal se tak nedobrovolně „kontrolním“ hřebcem. Arab následně pokračoval v tréninku na Taškentském závodišti, a tak bylo zajímavé následně porovnat jeho klinické parametry s koňmi, kteří absolvovali celý test ve vysokohorských podmínkách.
Základní tábor se nacházel ve výšce 1700 m n.m.
Koně každý den absolvovali výstupy na okolní vrcholy, vč. výstupu na horu Beldersai (2300 m n.m.), 15. srpna pak proběhl výstup na nejvyšší horu oblasti Čimgan (3309 m n.m.), kterého se zúčastnili A. Muršijev na Taranovi a E. Girš na Sokolovi. Melesur a Appak zůstali v základním táboře – Appak byl ještě mladý a s Melesurem nechtěli riskovat.
Dva dny před jízdou a dva dny po návratu do Taškentu byly změřeny klinické parametry a byla provedena analýza krve. Jak se ukázalo, koně, kteří absolvovali test ve vysokohorských podmínkách, se ve všech sledovaných ukazatelích zlepšili, na rozdíl od „kontrolního“ Araba, který, ač absolvoval srovnatelnou zátěž v kilometrech, zůstal na výchozích parametrech (dále viz tabulky).
(článek uveřejněný v Achal-Teke Inform 2012 zpracovaný a zkrácený podle původních materiálů publikovaných E. Novotnou v ročence VNIIK 1992)
SESTUP Z HORY ČIMGAN
aneb o čem tak dlouho mlčel Ašir Muršijev
článek uveřejněný v Achal Teke Inform 2012, sepsaný Julií Kuzněcovou na základě vyprávění Ašira Muršijeva z dubna 2011 v Ašchabadu
Uběhlo dvacet let od dramatického sestupu a teprve nyní se Ašir rozhodl promluvit o vzpomínkách, které mu nedávají klidu – často vyplouvají ve snech, kdy se budí zalitý studeným potem a znovu prožívá celou událost, znovu se obviňuje a přemýšlí, co se mohlo stát …. Nicméně díky tomuto nerozvážnému činu jsme se mohli přesvědčit o neuvěřitelných schopnostech achaltekinců ….
„Po putování do Aravanu, kdy jsme s achaltekinci hravě překonali průsmyk Kamčik, jsme zatoužili je ještě více a detailněji otestovat ve vysokohorských podmínkách. Následující rok jsme zorganizovali jízdu do horské oblasti Sary-Taš v Čatkalské rezervaci, nacházející se 90 km od Taškentu. Zde jsme týden trénovali koně v podmínkách řídkého vzduchu, absolvovali jsme každodenní výstupy na různě vysoké vrcholy a sbírali data o fyziologických parametrech koní. V této oblasti alpských luk jezdí pastevci na místních koních karabairského typu: menších, silných, kulatých jak soudky. Pastevci projevovali zájem o naše koně a také starost, protože jim přišli hubení. Když jsme jim ale nabízeli vzájemné poměření sil na libovolnou distanci, rozumně odmítali. Mimo jiné jsme také porovnávali rychlost zklidnění po srovnatelné zátěži našich a místních koní – naši se uklidňovali rychleji.
Jak jsme trénovali a po jakých cestách jsme se pohybovali? Žádné cesty tam nebyly. Kameny, kam se podíváš. Když jsme viděli mezi nimi neznatelnou pěšinku, tam jsme po ní šli. Srázů a skal bylo nepočítaně. Rozkaz byl jediný: „Mjalik, vpřed!“ Melesur byl vůdcem skupiny, naprosto neohroženým, kam jste ho nasměrovali, tam šel, jak tank. A všichni ostatní za ním, sem tam s drobným zaváháním, ale žádné problémy koně nedělali a chovali se jako by se celý život pohybovali v horách.
Teď se pokusím vrátit k tomu, jak došlo na onen nešťastný sestup. Poté, co jsme pokořili více či méně všechny okolní vrcholky, padlo rozhodnutí vystoupit i na nejvyšší vrchol Čimgan (3309 m n.m.). Vypravili jsme se dva – já na Taranovi a Edik Girš na Sokolovi. Výstup zabral přibližně pět hodin, počítáno od úpatí, kde stál náš základní tábor na pozemku lovce Junuse, příjmení už si nepamatuji. Postáli jsme na vrcholku, podupali sníh, viděli medvědí stopy, pokochali se výhledem: všechno jak na dlani, krása – a hle, tam je náš tábor! Koukám a přemýšlím, že zas strávíme dalších pět hodin sestupem a jestli by nebylo jednodušší sestoupit přímou cestou – je vidět úžlabinka s potůčkem směřující přímo k táboru. Přeci, když půjdeme po proudu potoka, dojdeme k táboru. Sedím jak Napoleon, přemýšlím, ale vše se zdá být tak logické a jasné. Pravda, dostat se k potůčku znamená překonat 150-200 m široké suťové pole. Nu co, to přeci nic neznamená. Sesedáme s koní a pomaličku sestupujeme, podpíráme jim plece, sami končíme s odřenými koleny. To bylo první varování – chtělo se jen trochu zamyslet. Ale ne, pro nás už existovalo jen „vpřed“.
Jedeme dál po břehu potoka, nespěcháme a náhle je před námi padlý kmen, jak závora – a opět, nepřemýšlíme, nevšímáme si dalšího varování. Strom jsme posunuli a pokračujeme korytem nyní už říčky. Voda koním dosahuje po břicho a před námi se objevuje první vodopád – není velký, asi 70-80 cm vysoký. Seskakujeme ho a pokračujeme dál. Úžlabina se zužuje, skoro vzbuzuje domnění jako by ji někdo vytesal dlátem ve skále, postupně se zužuje na cca 3 metry. Když jsme překonali další vodopády – druhý a třetí také nepříliš vysoké, ale čtvrtý a pátý už vyšší a hlubší – tak mi došlo, jak úderem do hlavy, co když nepůjde projít dále, jak se vrátíme? Seskok dolů je jedna věc, ale skákat nahoru věc druhá. Už jsem chvíli přemýšlel, jestli se neotočit a nevrátit, ale bál jsem se ohlédnout, aby v mých očích Edik nezahlédl nerozhodnost – i z takových drobností může vzniknout panika a to by v takové situaci znamenalo konec. Nebe už není téměř vidět, prosvítá jen úzkou škvírou ve skále nad hlavou. Je chladno, syrovo, voda je hlubší a hlubší. Když jsme přijeli k dalšímu vodopádu, kradmo jsem pohlédl zpátky, pak dolů a bylo jasné, že už můžeme jen kupředu, zpět to nepůjde. Tento vodopád byl prvním ze série strašných …
Zvolil jsem taktiku, kterou jsem pak používal i u dalších vodopádů. Seskakuji dolů pod vodopád, ohmatávám dno, odstraňuji z něj kameny, včetně ohromných balvanů. Za otěže táhnu Tarana ke kraji a, odpusť mi Bůh (dobře, že jsem měl u sebe bič-kamču, pevný, jak u kokparistů), kamčou ho biju přímo přes „nejněžnější“ místa. Taran se skládá jak harmonika, strkám do něj a už letí dolů takřka v saltu. Se Sokolem je vše lehčí, je malý a nemá na výběr, pouze následovat svého souputníka. Vypadá to, jako by si vzájemně vyměňovali dojmy – Taran zezdola hýká basem a Sokol mu nahoře slabým hláskem odpovídá. A tak jsme pokračovali dál – přímo pod vodopádem byla voda hluboká, člověku nad hlavu, ale postupně byla mělčí a mělčí – po hrudník, po pás, po kolena – a pak zas další vodopád …A tak pořád dokola.
Jedna z dalších překážek (už asi sedmá nebo osmá) mě opět vyděsila – představte si obrovský vodou do hladka vyleštěný balvan, přes který se valí voda do hloubky tří metrů. Přivedl jsem Tarana: Postál, podíval se, co ho čeká, sklopil uši dozadu a vyceněnými zuby mi cvakl přímo před obličejem – jeho výraz mluvil za vše. Přivádím ho ještě blíže a říkám Edikovi: „Švihni ho přes zadek!“ Taran se staví na zadní, předními okovanými kopyty škrábe o balvan, já ho postrkuji a už letí dolů. Před tím jsem již pod vodopádem odstranil obrovské balvany. Se Sokolem je to opět jednodušší – je jak dítě, tiskne se ke mně, uši svěšené, ještě stihne vypísknout a už dole vyfrkuje vodu.
Odkazy na další fotografie a informace o Čimganu:
Strašlivé bylo ještě jedno místo. Předvedl jsem doslova kaskadérský kousek, ale i kdybyste na mě mířili samopalem, už bych ho nezopakoval. Zpětně nechápu, že jsem toho byl schopen, ale v tu chvíli nebyl čas na přemýšlení – jakékoliv zaváhání, zastavení by byl konec. Přestavte si zužující se koridor 1,5-2 m široký, voda se valí mezi skalami, koryto se lehce stáčí a následuje vodopád, pod kterým je opět hlubší voda a z ní trčí kámen ostrý, jak tesák. Dno říčky pod vodopádem jsem opět vyčistil – to už je standard – stojím na kamenném zubu a tahám zezdola k sobě Tarana. Edik ho zezadu švihá, Taran na mě skáče, já ho od sebe odhazuji a vymotávám se zpod jeho nohou. Překvapivě masivní Taran absolvoval akrobatický kousek bez problému, zatímco Sokolík zavadil zadní končetinou o ostrý kámen.
Podobných vodopádů, každý se svým vlastním překvapením, jsme absolvovali asi 12 nebo 14, pamatuji si každý, byť nejsem schopný je úplně přesně spočítat. Koně se smířili s osudem a pochopili, že je potřeba stoprocentně poslouchat. Co je zajímavé, že v hlavě jsem neměl žádné vedlejší myšlenky, čistě jen plnou koncentraci na daný úkol v daném okamžiku. V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na to, že kdybychom se někde zasekli, že nám nikdo nepomůže, protože nás nikdo ani nenajde – to se mi honilo hlavou až mnohem později. Pochybuji, že bych za jiných okolností mohl odhazovat a zvedat koně. Vždyť Taran vážil minimálně 350 kg. A nebylo to jen nějaké odstrkování, skutečně jsem ho zvedal na svých ramenou. Necítil jsem v tu chvíli bolest, zimu – i když voda byla ledová. Košile na mě stihla usychat v krátkých 10-15 minutových přestávkách mezi jednotlivými ponory pod vodopády.
Poslední, snad třináctý vodopád, překonal všechny ostatní. Když jsem ho uviděl, znovu jsem pomyslel, že to je konec. Na výšku měl 5-6 metrů a dole trčely z vody obrovské balvany. Skočit dolů znamenalo jistou smrt. Ale Bůh existuje a ač měl plné právo mě po zásluze potrestat, slitoval se nad nevinnými koňmi a chlapcem a podal pomocnou ruku. Rozhlédl jsem se a všiml si, že úžlabina se lehce rozšiřuje a ve skále vlevo nahoře je cosi jako pěšina, velmi strmá, zvedající se v úhlu 30-40 stupňů, dlouhá cca 3-4 metry, postupně se rozšiřující a jakoby zakouslá do skalní stěny. Co je dál, není vidět. V oné skalní stěně, zhruba ve výšce 20 m, je vidět černý obdélník – vstup do štoly. Ta posléze posloužila jako důkaz pro nedůvěřivé pastevce – věděl o ní málokdo z místních lidí. Dříve se zde těžilo zlato a do štoly se spouštěli po laně ze shora ze skály. Říkám tedy Edikovi:“To je naše jediná možnost záchrany – zkusíme se vyšplhat po skalnatém svahu a dál se uvidí.“
Poprvé v životě jsem viděl, jak se kůň plazí, jak pes. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového dokáže kůň.
Taran si mě dlouho prohlížel, klopil uši a cenil zuby, jakoby říkal:“Nejsi kretén? Cos zas vymyslel?“ No, představte si: Edik zezadu švihá Tarana přes něžná místa, Taran se staví do levády a doslova se zasekává předními kopyty do skály. Já ho podpírám a švihám ho zároveň přes břicho. Taran se několika neuvěřitelnými skoky dostává na plošinku, která předtím zezdola nebyla vidět. Z ní pak vede dolů prudký svah. Ale zpátky – Taran stojí na plošince a já totéž, ale jemnějším způsobem, opakuji se Sokolem. Sokol se nebrání, šikula se sám plazí nahoru. A dál už je všechno jednoduché – nebo lépe řečeno jednodušší, ale ve světle toho, co jsme prošli …. Z prudkého srázu sjíždíme doslova na zadku, odíráme si všechno možné. Přecházíme potok, vyšplháme na kopec a tam, kde se vzala, tu se vzala pěšinka. Jdeme po ní, úžlabina se rozšiřuje. Jsme zachráněni!
Zajímavé bylo, že když jsme vyšplhali na kopec, viděli jsme, že musíme projít ještě pár zákrut po oné horské pěšince, abychom se definitivně dostali z úžlabiny. A jak se tedy ukázalo, to co se zdálo být z vrcholu Čimganu jasnou úsporou času, bylo pouze očním klamem. Nezískali jsme nic ani z hlediska času, ani úspory kilometrů, ale dostali jsme velmi drsnou lekci. Znovu opakuji – nic takového jsem v žádném případě nechtěl. Ale stalo se, ať už z mé hlouposti či dalších příčin a nezbylo, než se s tím vypořádat co nejlépe, abychom se z pasti dostali. Velký dík patří koním – nekladli odpor, nepanikařili, ze všech svých koňských sil se se ctí vypořádali s překážkami, jak archarové nebo leopardi. Nezabili nás, i když nepochybně na to měli právo, i kdyby jen v instinktivní sebezáchovné reakci.
A ještě na závěr – vycházíme z úžlabiny, před níž stojí kolchozní salaš. Ze stanu vykukuje člověk, který zaslechl náš pohyb. Kdybyste viděli jeho pohled: ne jako by uviděl dvojici jezdců, ale pár dinosaurů. Zmizel a vzápětí se objevili už dva lidé a o něčem živě diskutují, zírají na nás a gestikulují rukama. Až když už jsme je poté, co jsme je pozdravili, minuli, se zezadu ozvalo „Odkud jedete?“ Na naši odpověď reagovali: „To je nemožné, odtamtud není možné přijet.“ Ale nejvíce mě dostal Edik, který za celou strastiplnou cestu nepromluvil jediné slovo:“Já už jsem si myslel, že se odtamtud nikdy nedostaneme.“ V tu chvíli mi vše došlo, rozklepala mě zimnice a pak zalil pot od hlavy k patě.
A co bylo dál? Blížíme se k táboru a já říkám Edikovi:“Ediku, jestli komukoliv cokoliv řekneš, vyříznu ti jazyk.“ Dlouho mlčel a pak odpověděl:“Sám ještě vůbec nechápu, co se událo.“ Přijeli jsme, odsedlali a obstarali koně, přisedli si k ohni, akorát k večeři. Ptám se Leny: „Máme nějaký alkohol?“ Odpovídá:“Máme, vodku.“ Říkám: „Nalij. Velkého panáka.“ Vypil jsem ho jedním douškem. Edik mě pozoruje a tak se ho ptám: „Budeš také?“ Přikyvuje. Nalévám mu také velkého panáka. Padne do něj, ani nemrkne, a to je při tom kluk, co vůbec nepije. Prosím Lenu ještě o dalšího panáka, oba ho do sebe hodíme a pili bychom dál, ale vodka už není.
Přichází lovec, poseděl s námi u ohně a pak přichází ke mně a tichounce se ptá:“Ašir-eke, přijeli ke mně pastevci a vyptávali se, jak jste se dostali do té úžlabiny?“ Tvářím se nechápavě. A on znovu:“Mají psy, velmi ostré, kolem nich nikdo neprojde. A vy jste z jejich strany do úžlabiny nepřišli – tak jak jste se tam ocitli?“ Neodpovědět nešlo, tak jsem mu řekl, jak vše proběhlo. Nevěřil mi. Popsal jsem mu spoustu detailů, včetně vstupu do štoly, pokyvoval hlavou, ale stejně neuvěřil – tudy zkrátka nelze projít.
A jak se cítili koně? Když jsme se blížili k táboru, nemohli jsme je takřka udržet. A to jsem čekal, že budou k smrti unaveni. Ani náhodou. Nejevili jakékoliv známky stresu, dobře žrali, rána na Sokolově noze se za pár dnů zahojila. Co ještě dodat: že tato extrémní jízda naprosto překonala všechny mnou další absolvované s achaltekinci (Kuška, Moskva, Aravan). Tolik jsme se o nich dozvěděli, teprve teď jsem pochopil, co to znamená energie koně. Jak vypadá skutečný bojový kůň. Ten ďábelský sestup z Čimganu byl jen posledním akordem, který potvrdil neuvěřitelné schopnosti achaltekinců. Ale i to, co předváděli koně v průběhu celého týdne nelze nazvat běžným výkonem. Však jsme každý den absolvovali neuvěřitelnou zátěž, výstupy, sestupy … Ale to se už opakuji.
Ašir Muršijev byl obrovským propagátorem a podporovatelem achaltekinských koní. Jako jezdec se zúčastnil vytrvalostních jízd Ašchabad-Kuška, Ašchabad-Moskva, Taškent-Aravan a výstupu na Čimgan. Zemřel po dlouhé nemoci 15. února 2020.
Čest jeho památce .....
Ašir - duben 2011 v Ašchabadu, foto Yulia Kuzněcová