Farm Achalteke Tukleky 

Podobných vodopádů, každý se svým vlastním překvapením, jsme absolvovali asi 12 nebo 14, pamatuji si každý, byť nejsem schopný je úplně přesně spočítat. Koně se smířili s osudem a pochopili, že je potřeba stoprocentně poslouchat. Co je zajímavé, že v hlavě jsem neměl žádné vedlejší myšlenky, čistě jen plnou koncentraci na daný úkol v daném okamžiku. V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na to, že kdybychom se někde zasekli, že nám nikdo nepomůže, protože nás nikdo ani nenajde – to se mi honilo hlavou až mnohem později. Pochybuji, že bych za jiných okolností mohl odhazovat a zvedat koně. Vždyť Taran vážil minimálně 350 kg. A nebylo to jen nějaké odstrkování, skutečně jsem ho zvedal na svých ramenou. Necítil jsem v tu chvíli bolest, zimu – i když voda byla ledová. Košile na mě stihla usychat v krátkých 10-15 minutových přestávkách mezi jednotlivými ponory pod vodopády.

Poslední, snad třináctý vodopád, překonal všechny ostatní. Když jsem ho uviděl, znovu jsem pomyslel, že to je konec. Na výšku měl 5-6 metrů a dole trčely z vody obrovské balvany. Skočit dolů znamenalo jistou smrt. Ale Bůh existuje a ač měl plné právo mě po zásluze potrestat, slitoval se nad nevinnými koňmi a chlapcem a podal pomocnou ruku. Rozhlédl jsem se a všiml si, že úžlabina se lehce rozšiřuje a ve skále vlevo nahoře je cosi jako pěšina, velmi strmá, zvedající se v úhlu 30-40 stupňů, dlouhá cca 3-4 metry, postupně se rozšiřující a jakoby zakouslá do skalní stěny. Co je dál, není vidět. V oné skalní stěně, zhruba ve výšce 20 m, je vidět černý obdélník – vstup do štoly. Ta posléze posloužila jako důkaz pro nedůvěřivé pastevce – věděl o ní málokdo z místních lidí. Dříve se zde těžilo zlato a do štoly se spouštěli po laně ze shora ze skály. Říkám tedy Edikovi:“To je naše jediná možnost záchrany – zkusíme se vyšplhat po skalnatém svahu a dál se uvidí.“

Poprvé v životě jsem viděl, jak se kůň plazí, jak pes. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového dokáže kůň.

Taran si mě dlouho prohlížel, klopil uši a cenil zuby, jakoby říkal:“Nejsi kretén? Cos zas vymyslel?“ No, představte si: Edik zezadu švihá Tarana přes něžná místa, Taran se staví do levády a doslova se zasekává předními kopyty do skály. Já ho podpírám a švihám ho zároveň přes břicho. Taran se několika neuvěřitelnými skoky dostává na plošinku, která předtím zezdola nebyla vidět. Z ní pak vede dolů prudký svah. Ale zpátky – Taran stojí na plošince a já totéž, ale jemnějším způsobem, opakuji se Sokolem. Sokol se nebrání, šikula se sám plazí nahoru. A dál už je všechno jednoduché – nebo lépe řečeno jednodušší, ale ve světle toho, co jsme prošli …. Z prudkého srázu sjíždíme doslova na zadku, odíráme si všechno možné. Přecházíme potok, vyšplháme na kopec a tam, kde se vzala, tu se vzala pěšinka. Jdeme po ní, úžlabina se rozšiřuje. Jsme zachráněni!

Zajímavé bylo, že když jsme vyšplhali na kopec, viděli jsme, že musíme projít ještě pár zákrut po oné horské pěšince, abychom se definitivně dostali z úžlabiny. A jak se tedy ukázalo, to co se zdálo být z vrcholu Čimganu jasnou úsporou času, bylo pouze očním klamem. Nezískali jsme nic ani z hlediska času, ani úspory kilometrů, ale dostali jsme velmi drsnou lekci. Znovu opakuji – nic takového jsem v žádném případě nechtěl. Ale stalo se, ať už z mé hlouposti či dalších příčin a nezbylo, než se s tím vypořádat co nejlépe, abychom se z pasti dostali. Velký dík patří koním – nekladli odpor, nepanikařili, ze všech svých koňských sil se se ctí vypořádali s překážkami, jak archarové nebo leopardi. Nezabili nás, i když nepochybně na to měli právo, i kdyby jen v instinktivní sebezáchovné reakci.

A ještě na závěr – vycházíme z úžlabiny, před níž stojí kolchozní salaš. Ze stanu vykukuje člověk, který zaslechl náš pohyb. Kdybyste viděli jeho pohled: ne jako by uviděl dvojici jezdců, ale pár dinosaurů. Zmizel a vzápětí se objevili už dva lidé a o něčem živě diskutují, zírají na nás a gestikulují rukama. Až když už jsme je poté, co jsme je pozdravili, minuli, se zezadu ozvalo „Odkud jedete?“ Na naši odpověď reagovali: „To je nemožné, odtamtud není možné přijet.“ Ale nejvíce mě dostal Edik, který za celou strastiplnou cestu nepromluvil jediné slovo:“Já už jsem si myslel, že se odtamtud nikdy nedostaneme.“ V tu chvíli mi vše došlo, rozklepala mě zimnice a pak zalil pot od hlavy k patě.

A co bylo dál? Blížíme se k táboru a já říkám Edikovi:“Ediku, jestli komukoliv cokoliv řekneš, vyříznu ti jazyk.“ Dlouho mlčel a pak odpověděl:“Sám ještě vůbec nechápu, co se událo.“ Přijeli jsme, odsedlali a obstarali koně, přisedli si k ohni, akorát k večeři. Ptám se Leny: „Máme nějaký alkohol?“ Odpovídá:“Máme, vodku.“ Říkám: „Nalij. Velkého panáka.“ Vypil jsem ho jedním douškem. Edik mě pozoruje a tak se ho ptám: „Budeš také?“ Přikyvuje. Nalévám mu také velkého panáka. Padne do něj, ani nemrkne, a to je při tom kluk, co vůbec nepije. Prosím Lenu ještě o dalšího panáka, oba ho do sebe hodíme a pili bychom dál, ale vodka už není.