Farm Achalteke Tukleky
LINIE - ÚVOD
Zjednodušeně se dá říci, že linie jsou jakýmisi „mikroplemeny“ uvnitř daného plemene. Obvykle existuje více linií, které mají své typické znaky, např. u jezdeckých koní drezurní či skokové dispozice, u dostihových koní letounské či vytrvalostní vlohy, případně vlastnosti charakterové, konstituční atd. V chovu zpravidla chovná linie zaniká po 4-7 generacích, kdy vznikají linie nové. Liniová plemenitba se v chovu používá ke zvýšení dědičné ustálenosti žádoucích znaků, je vyšší formou čistokrevné plemenitby.
V rámci achaltekinského plemene dnes existuje 19 linií, které v paternitní linii směřují ke třem hřebcům - Kutly Sakarovi, Čopar Kelovi a anglickému plnokrevníku Fortingbrass. Nejvyšší zastoupení mají linie směřující ke Kutly Sakarovi, a to přes 97 % (dle ročenky 2017).
Kutly Sakar je pradědem hřebců 2a Boinou a Sultan Guli, a v mužské linii k němu tedy míří šestnáct současných linií.
K hřebci Čopar Kel pak směřují linie Dor Bairam a Ak Sakal (podle některých pramenů je Ak Sakal samostatnou linií), od plnokrevného Fortingrasse je odvozena linie Ak Belek.
2a Boinou
Zlatý plavák Boinou (též Bujun), pravnuk Kutly Sakara, vnuk Karamči, se narodil v roce 1885 po hřebci Leljaning Čepi. Podle dochovaných vzpomínek to byl velmi ušlechtilý hřebec, s dlouhým štíhlým krkem, dlouhým osvaleným kohoutkem, rovným hřbetem, silnou širokou zádí a korektními, suchými končetinami. Hlava byla lehká, suchá, ušlechtilá, pohyb byl plochý, klouzavý, připomínající pohyb hada.
Boinou se narodil do doby, kdy se již nemohl na rozdíl od svých předků účastnit alamanů, ale slávu získal v dostizích – svým soupeřům nedal sebemenší šanci. Stejně tak triumfoval i v chovu a v jeho šlépějích šli i jeho potomci – synové Mele Kuš a Mele Čep, vnuci Baba Achun a Dovlet Išan a pravnuk Bek Nazar Al.
V roce 1900, již jako etablovaný plemeník, byl zakoupen do Zakaspijského hřebčína, kde pokračoval ve své hvězdné kariéře. .
Boinou uhynul 7. 11. 1908.
Není dnes na světě achaltekinského koně, v jehož rodokmenu by se jeho jméno mnohonásobně neobjevilo. V přímé paternitní linii k němu směřují dnešní linie Mele Kuš, Sere, Arab, Kir Sakar, Kaplan, Toporbai, Karlavač, El, Sovchoz 2, Everdy Teleke, Skak, Peren a Posman.
Sultan Guli
Sultan Guli má s Boinou společného praděda, hřebce Kutly Sakar.
Zatímco v 3. díle plemenné knihy zaujímala linie něco málo přes 12 %, v současnosti linie odvozené od Sultan Guli (Gelišikli, Gundogar, Fakirpelvan) představují přibližně 33 % achaltekinské populace.
Podle informací v 3. PK byli představitelé linie vyšší, silnější v kostře, ale méně výrazní v typu, než potomci Boinou.
Jediným pokračovatelem se stal pravnuk Sultan Guliho, plemeník Džambulského hřebčína (Kazachstán) černý hnědák 220 Slučaj (Komek Čerkez Li-Ava Kuli), nar. 1923. V 3. PK je popisován jako „hřebec s mírně sblíženými hlezny, jinak exteriérově bezchybný, ale postrádající svébytnou krásu, kterou vynikají potomci Mele Kuše, Toporbaie a Everdy Teleke“.
Ze synů Slučaje se v chovu prosadil jediný, a to 629 Fakir Sulu. Ostatní (323 Baskak, 429 Kara Sur, , Kenes) s výjimkou 454 Košpeliho, který dal na dráze vynikajícího 675 Aksakala, který ovšem předčasně uhynul) jako producenti plemeníků neuspěli a jejich jména se přesunula do mateřských částí rodokmenů.
629 Fakir Sulu (220 Slučaj-420 Firjuza 49), hnědák, inbrední II x IV na Bek Nazar Ala, se narodil v roce 1935 v Džambulském hřebčíně. Jako dvouletý absolvoval tři starty na dráze v Almaty, osm let působil jako plemeník v rodném hřebčíně a následných šest let v Ašchabadském hřebčíně. Podle popisu z 5. plemenné knihy se jednalo o „poměrně vysokého, efektního hřebce, jasně vyjádřeného základního typu, ovšem jemné konstituce a se slabší plodností. Potomstvo dával často slabší konstituce, někdy s vážnými defekty a vrozenými vadami: slepotou na obě oči, zkřivenými končetinami, chybějícími předními končetinami, podkusem. Mezi jeho potomky byli, nicméně, i vynikající elitní hřebci výrazného typu jako 790 Safjan a 697 Gelišikli“. 790 Safjan (z Simbilik), hnědák, nar. 1944, se stal otcem Šampiónky plemene 1324 Saga. 697 Gelišikli založil vlastní linii, stejně jako další ze synů Fakir Sulu, 828 Fakirpelvan.
2a Boinou
220 Slučaj
629 Fakir Sulu
Čopar Kel
Ze čtyř synů Čopar Kela se v chovu nakonec prosadil pouze jediný, Kurt Bai bílý. Ještě před tím, než byl prodán do Íránu, stihl dát pět synů, mezi kterými byli i Ak Sakal (otec zakladatele linie 13 Ak Sakala) a Kurt Bai vraný (otec zakladatele linie 85 Dor Bairama).
Fortingbrass A1/1
Anglický plnokrevník Fortingbrass (z Smugljanka), vraník, se narodil v roce 1895 v hřebčíně I. M. Ilenka, tedy stejně jako jeho otec, na dráze i v chovu veleúspěšný Fogabal (Fontenoy-Raketa), hnědák, narozený 1880 (Fogabal startoval jako 2-4 letý celkem 33x, 23x finišoval na prvním či druhém místě a opakovaně vedl žebříček plemeníků. Mezi jeho úspěšné potomky patří vítězka Derby 1889 Slavjanofilka, praví sourozenci Fortingbrasse Korfu a Sansara, aj.). Fortingbrasse osud zavál do Zakaspijského hřebčína, kde stáli i další angličtí plnokrevníci, účastnící se „vylepšování achaltekinského plemene“ – Burlak, Galachad, Bon-Page, Trokadero, Akonit, Makao, Podchorožny, Vakh, Doloman, Junak. Kromě Fortingbrasse se prosadili zejména Burlak a také Galachad.
K Fortingbrassovi směřuje dnešní linie Ak Belek, založená běloušem 9 Ak Belekem (Ata Chodžanok mladší – Chotča Kor), jeho pravnukem.
Fortingbrass
Niderbai-Voron
Dnes již neexistující linie, která se ve své době rozvíjela prostřednictvím vraníka 3a Voron, známého také jako Bacharden-Kara, narozeného 1898.
Voron dlouhá léta působil v Zakaspijském hřebčíně, do kterého byl zakoupený v roce 1902 a poslední zmínky se o něm objevují v roce 1918. Voron získal prémii na výstavě v Taškentu. Podle archivních materiálů a literatury to byl mohutný hřebec se silnou kostrou, s KVH 160 cm. Z jeho synů se nejvíce v chovu prosadil Kara Kunon I (Movljan Baj-Baba Oraz), který si z mateřské strany nesl 1/4 podílu anglické plnokrevné krve. Kara Kunon byl úspěšný na dráze, ale v rámci plemene působil jen pět let, v roce 1926 byl i s většinou svého potomstva prodán na Severní Kavkaz, v Ašchabadském a Džambulském hřebčíně zůstalo jen několik jeho dcer.
3a Voron
Gečeli
Další ze zaniklých linií založil tmavý ryzák Gečeli, premiovaný na výstavě v Kyjevě v roce 1913, úspěšný na dráze na vytrvaleckých distancích. Tento vysoký (164 cm KVH), mohutný hřebec korektního exteriéru působil v Zakaspijském hřebčíně, v chovu pokračovali jeho synové Ata-Mulla, Chodža-Muhamed Urtyev a Bek Durdy Klyč, přičemž se prosadil pouze první z nich. Ata-Mulla, ryzák, nar. 1915, byl vysoký (165cm KVH), se silnou kostrou (21,5 cm) a jako plemeník působil v Ašchabadském a Džambulském hřebčíně, odkud byl následně přesunut do Merkenského hřebčína, kde se fatálně zranil.
Gečeli
